Mont Blanc 2008
Fotografie ... ZDE
Inu vyrážíme vylézt nejvyšší horu Evropy Mt.Blanc ( no tedy nepočítejme v to Ararat a Elbrus ). Mt.Blanc 4810m.n.m. nebo jen 4808m.n.m. nebo jen 4807m.n.m. Podle toho, podle koho. Podle mého výškoměru 4802m.n.m. Jede nás šest: Já 5(tělo,mysl,ego a emoce Romana Holuba), Martin Muller 2 – Piggi, Zikurat – táta a hasič, Jan Muller 1- Honza – táta a děda - 50 let – tento výstup dostává k narozeninám-poprvé nad 2000m, Matouš 3 – Maturilian- poprvé nad 2500m, Marcel Versigan 4- Máca- se 6 stehy na hlavě – druhý pokus na Blanc, Jan Winter- Honza, No Brain- autoelektrikář a odborník přes Malinu – 5x v Totes Gebirge.
Mezitím se však stalo že jiní dva co měli původně jet s námi nejedou. Radek Zápotocký – Zed – vymknuté rameno z fotbalu, David Haderka – Hadr – koleno rozřízlé motorovou pilou. A k tomu ten Máca co si hlavu roztrhnul lešenářskou trubkou, snad to nejsou špatná znamení.
19.9.08 pátek
Vyrážíme tedy v 18:00 z Barrandova z parkoviště ( dále jen – „P“) pod Merkurem aneb pod zastávkou tramvaje K Barrandovu. Všichni máme úctyhodné bagáže, cca. 40kg na osobu. Jako první usedá za volant Honza M.. Klasická cesta ubíhala klasicky. Pivo, zastávky na chcaní, cíga, hudba, kecy. Praha18:18-Plzeň-Rozvadov 20:15-Norimberk-Mulhouse0:20-Besancon-Lyon-Chamonix. Do Chamonix dorážíme v 7:30 a to především díky tomu že u dodávky – tzv. LTéčka, kterou máme půjčenou nefunguje turbo i když na zadních dveřích je TDI (ale jinak i tak díky mistr Jíša). Někde v Německu byl Nob na WC a velmi ho zaujalo samočisticí otáčecí prkénko.
20.09.08 sobota
Všichni vykuleně pozorujeme okolní hory, probouzíme se a hledáme kemp, zatímco několikrát projíždíme centrum města Chamonix. K tomu zřejmě patří zednářská lóže a hadí muž. Nakonec po nervózním hledání nacházíme ideální kemp Mer de Glace (moře ledu). Ubytování pro nás všechny i s autem, ale bez elektriky je za 42Euro, což je velmi slušné. Je docela zima takhle po ránu takže stavíme rychle stany, menší snídaně a vyrážíme na obhlídku Chamonix. Chamonix je krásné městečko obklopené horami, které nejenže stojí za prohlídnutí, ale především pro horolezce stojí za to zajít si na informační centrum, zvláště pokud potřebujete mapu kompatibilní s GPS, kde se také dozvíte pár důležitých věcí, uvidíte plastiku místních hor a především se nahlásíte horské službě. Tady uklouzneš – kaput, tady špatně šlápneš kaput. Dva lidi minulej týden na vaší cestě – kaput. Pak jsme chvíli (po návštěvě tohoto centra) nemluvili a přemýšleli do čeho jsme to vlezli. Akorát byla sobota a zrovna trh. Všude sejry, víno a tuny klobás. Nakupujme od všeho trochu a obědváme v přívětivé atmosféře horského prostředí v 1050m.n.m. Pak se vracíme do kempu a studujeme mapy, pivo, vercajk, víno, GPS, brka, průvodce, cíga, sami sebe a hajzly. Na závěr dne pořádáme kalbu na utužení kolektivu.
21.9.08 neděle
Vstáváme ráno. Ehm. Tím chci říct, že není ani poledne. Balíme se a jako, že ještě dnes vyrážíme nahoru. Zabalit si však bágly na 5 dní v horách není sranda. Každej toho má trochu víc než si myslel předtím. Nevadí do báglu se to vejít musí, hlavně Nobovi. Kolem poledne po neskutečných přípravách jsme skutečně připraveni a auto naloženo, takže vyrážíme do Les Houches, odkud pojedeme lanovkou (což se nám daří, i když jaksi na dvakrát, neboť Nob s Matoušem vychytávaj telefon na horskou službu).
No lanovka stála pro všechny 77E a vyvezla nás do 1806 m.n.m. asi během 5ti minut. Pak přesedáme na Tramway du Mont Blanc, což je zubačka-vláček jenž nás za 10E na osobu vyváží do 2372 m.n.m. Musím říct, že nám tyhle dva spoje velice usnadnili a zrychlili výstup, a to se štěstím, že ten samý den zubačka jela naposledy v této sezóně. (neuvěřitelný sklon zvládá tento vláček, což si lze představit jedině tak, že i když procházíte vágonem jdete do pěkného kopce). Na konečné se však dlouho nerozhlížíme jako ostatní turisti, nasazujeme na sebe naše „domovy“ 22kg bágly a vyrážíme nahoru k bivaku Baraque Forestiere des Rognes v 2768 m.n.m. Na týhle chajdě jsme s Mácou minulej rok spali tři noci a čekali na přízeň počasí. Letos je nádherně, ovšem taky o 4 měsíce později. Všichni dorážíme do 3 hodin na chajdu a po menším zabivakování se ještě vypravujeme aklimatizovat zhruba do výšky 2960 m.n.n. až tam kam to jde bez maček. Pak zase dolů a klasika: jídlo, sníh, voda, jídlo, povídání si, nově příchozí Frantíci, nově příchozí Poláci, okukovačka zítřejší cesty a údolí Chamonix. Jdeme spát kolem 22:00.
22.9.08 pondělí
Zase budíček a zase ignorace. Teď stejně o nic nejde. V 7:30 natáčím video, zatímco ostatní ještě chrápou, jen Honza moc nespal takže pak spolu čumíme na východ slunce nad Alpama, respektive nad Chamonix. Snídaně a první nechutě do jídla, do pití, do balení a do sraní. Kolem chajdy jsou nalezlý horský kozy, možná snad kamzíci, ale ty malinký jsou hezký. Na cestu vyrážíme zřejmě kolem 10:00 což je celkem gut. Jdeme již předem prozkoumanou cestou ze včera. Nic těžkýho, až na ty batohy. Poprvé nasazujeme mačky, někteří úplně poprvé. No na chatu Refuge de Tete Rousse dorážíme asi za 2,5 hod. což jde. Konečně jí taky aspoň s Mackem vidíme celou. Je poměrně velká a nová, vedle ní je spáleniště což zřejmě bývala bývalá Tete Rousse. Tahle co tu teď stojí stála 1800000 Euro. To je jde ne? V rychlosti zjišťujeme, kde si máme postavit stany. Takové místo je pár metrů nad chatou, kde jsou již připravená místa z kamenných ohrádek. Vše, ale jinak pod sněhem. Stavíme stany a v tu chvíli přicházejí dva Češi, holka a kluk. Dostali se prej dneska jenom na Vallot, což je v 4362 metrech poslední bivak-chata před vrcholem Mt.Blancu. Foukal jim tam prej silnej vítr, takže se na to radši vykašlali. Už si teď nepamatuju jestli spali na Gouteru. Ale prý tady od Tete Rousse se musí vyrážet za tmy, to znamená dřív než začnou tát ledy a v kuloáru začne bejt rušno (pozn. Na tohle jinak všichni kašlou a choděj si tam jak se jim zachce, teplo neteplo, šutr nešutr.). No hned potom co nám mizej z dohledu fotíme nějaký obrázky do katalogu pro časopis extreme-hotguy-bild. Když tu do toho vrtulník. Záchranářskej velkej červenej vrtulník, pár metrů nad náma. Si asi říkaj: „Co je to za hovada polonahatý tady v tý vejšce?“ No jenže pak přistávají asi 100 metrů od našich stanů a vysazujou záchranáře s týpkem co i na tu dálku nevypadá moc v pohodě. Pomalu nám dochází, že to tady není prdel. Vrtulník letí zpátky nahoru na Gouter, Nob se jde zeptat záchranáře jestli je Gouter zejtra otevřenej…zejtra ho zavíraj. Pak zas vrtulník, kterej bravurně přistává na dva metry od záchranáře s obětí zřejmě výškové nemoci. Nabíraj je a šupem dolů. No pěkný. Jako by nestačilo, že už v kempu nám hučeli nad hlavou každou minutu. No nic. Jdeme na pivko na chatu. Za necelý 4E dostáváme naší třetinku a popíjíme na schodech kochajíce se ledovcovým masivem před námi. Pak ještě jedno a že kolem večera pak bylo ještě jedno je snad jasné. Když si, ale v klidu vaříme polívčičky, tak se najednou vynoří četa vojáků v bílejch maskáčích. Kolem 30 legionářů se náhle ubytovává kolem nás. Staví stany, mění bílou za maskáč, dělají si prdel z češtiny (ne ty more a pyčo…uměj) prej je mezi nima nějakej Čech, ale ten se nám po celou dobu vyhýbal. Vojáci i když jdou na chatu, nesou si svou horo výbavu (asi abychom jim to neukradli). No prej jdou zejtra až na vrchol..frajeři a to dneska snad vylezli ze Chamonix. Vyrážej zítra ráno ve dvě. Je večer a nás čeká studená noc na sněhu. Dalo by se říci, že první fakt horská noc ve stanu, pro všechny z nás a nejspíš i pro ty vojáky. Sny, nespaní, převalování, laviny a chrápání. Príma noc.
23.9.2008 úterý
Budík mi zvoní v 2:30. Reagují na něj pouze vojáci a začínají šramotit. Během 40 minut jsou pryč. Pak tak nějak začínáme rozmrzat my. Honza s Matoušem však chrápou a neslyší náš budíček. Balíme co jde ve stanu, jenž má zledovatělou plachtu. Za svitu čelovek je to fakt nářez. Nic nezapomenout, nic zbytečného nebrat. Teď co je co? Po dvou hodinách mrznutí (hlavně nohy), balení a rozbalování, snídaně a zabalení dvou stanů (bereme jen dva…třetí tu zůstane jako sklad) se konečně dáváme do pohybu směrem ke kuloáru, jsou 4:00. Ve stěně pod Goutrem se dávno plazí had vojenských čelovek, jenž je skoro nahoře. Hophop, jsme u kuloáru. Vysílačky a nahodilé sestavení výstupových trojic. Kuloár přebíháme bez problémů. Já, Macek a Honza M. lezem jako první, za námi šlape Piggi, Nob a Matouš. Udivuje mě, že jsem doposud o tomto úseku slyšel tak málo. Myslím, že by nebylo na škodu, kdyby někdo popsal obtížnost tohoto 2-3-4ového lezení po jakési jištěné cestě, jenž by se dala nazvat férovou ferratou. Zkrátka mě zarazilo, že všichni průvodci uvádějí jak je tento úsek snadný a v pohodě. Přitom v téhle výšce (z Tete Rousse 3167 m.n.m. na Gouter je to víc než 500 výškových metrů….) s báglama (my je teda máme přehnaný), ve tmě, s cepínem, to není žádná sranda. Navázání zdržuje, není-li v trojici vůbec nemožné. A přitom jsou některá místa takzvaně dost exponovaná. No prostě, není to vůbec chodička a předem se netěším na sestup. Naše trojka leze extra rychle. V první třetině si dáváme čaj a nucenou sušenku. Po vysílačce komunikujeme s klukama pod námi. Ve druhý třetině opět přestávka, to už máme náskok před klukama víc než 150 vejškovejch metrů. Po vysílačce se dozvídáme, že Matoušovi mrznou prsty na nohou, tak je chvíli rozehřívaj. No a teď…vim prd, jelikož to tady smolim asi měsíc po příjezdu do Prahy, tak si nepamatuju v kolik jsme tam vylezli, ale mám dojem, že kolem 6:45. Kluci dorážej v 7:30. Tak tedy tady nahoře, nejvejš co sem kdy byl, tedy 3817 m.n.m. je nám všem moc fajn. Nevolnost, nehlad, žízeň a totální únava svádící ke spaní. Komunikace vázne. Ostatní horolezci jsou taky pěkně jetý a nikdo tu není v pohodě. Dáváme se dohromady. Venku začíná být krásně, neméně krásné jsou místní toalety. Rozhodujeme se (jak historie ukáže, ne zcela dobře), že se ještě dnes pokusíme vyjít na Mt.Blanc, neb je dobré počasí a zejtra už bejt nemusí. Zase tedy přebalujeme a něco málo tady necháváme. Zase mačky a hůlky, a nově lano na které se v trojici navazujeme. Hned nad chatou potkáváme vyřízený sestupující vojáky, kteří až na tři, vrchol nezdolali, jenom se slušně poblili a snad byli u Vallotu. Jdem dál. Šílenej kopec a Blanc nikde, ve 4000 slavíme úsměvy, čajem a dál. Jsme skoro na vrcholu Dome du Gouter. Odpočíváme. No a nakonec ho vidíme. Mt.Blanc jako nikde jinde. Jsme všichni v 4304 m.n.m. na vrcholu Dome du Gouter. Super výkon (s ohlednutím na naší extremní nálož na zádech). Honza nikdy nebyl na pořádnejch horách a najednou 4.3, Matouš kromě Totes Gebirge to samý. Fakt mooooc pěkný. Je krásně, jen trochu fouká. Jenže my jsme hotový. Je to moc, nikomu se už dál nechce. Fotíme sebe a vše kolem a po půlhodince roztroušeně sestupujeme na chatu Gouter. Jen co dorážíme je mi blbě. Nevím jestli hodím šavli nebo usnu. Ležím na palandě, kde nás všech šest bude spát a pak dalších asi 10 jinejch. Zaplatili jsme si na jednu noc (kolem 40Euro za všechny – máme slevu na Alpinverai). Kluci si dávají omeletu za 13E. Pak jdou všichni spát. Kolem páté odpoledne vstávám a jdu rozvařovat sníh. Voda tu totiž stojí 5E za 1,5 l. Přidává se ke mně Máca a Nob. Takhle rozvařujeme asi 5 litrů. (dost se nám na to hodila lopata, aspoň k něčemu byla). Furt se něčim cpu a kolem osmý jdeme všichni spát. Vydejchanej vzduch navozuje atmosféru šestitisícovky. Humus, ale stany se nám fakt stavět nechtělo, hlavně nebylo moc kde. Taky jsme jediný kdo je sem vytáhnul a tak o nás na chatě kolují historky jak o Yettim. Honza konečně spí a to se pozná, Nobrain – no comment (chrápou oba přímo závodním stylem). V noci se budím a jdu na záchod. Na malou s malym,, hehe ale nezmrz a to je co říct.
24.9.2008 středa
Budíček měl bet dřív, ale je až s ostatníma, kteří mají na 3:00 objednanou snídani. V hlavě mi hučí a bolí, k tomu ucpanej nos a slabost od žaludku. No jak pěkná kocovina. Jdu ven a čumim, bude a je hezky. Předpověď je až do 12:00 dobrá, pak by měla bejt mlha nebo co. Vracím se a budim kluky. Mulleráci jsou tuhý a už včera se rozhodli, že dnes půjdou dolů. Ani teď ráno se na tom nic nemění, Nob se jen ptá: „Jdem? – Nevim – Tak co – Jo dem“. Máca taky zůstává, bolí ho hlava tak, že ani moc nemluví, ale nabízí nám aspoň vodu co včera pracně rozvařil. Pak ještě Matouš zkouší co to jde, aby mohl jít s náma, jenže potom co smrká krev a sám neví, ho tak nějak ignorujeme a snažíme se rychle zabalit na výstup. Je to, ale psycho, někdo mi furt schovává věci, nebo je hledám ostatním a do toho Matouš: „Hele, co myslíš?“ Takže z chaty vylejzáme někdy před 5:00 nebo co, já bez rukavic (teda měl sem lyžařský neohebný) na lezení a v kukle. Ještě je tma, když se dostáváme nad chatu a vidíme jakej maj náskok ostatní horolezci. Začátek je krutej. Nejde se moc rozejít, je zima. První čaj dáváme opět ve čtyřech tisících a přitom ztrácíme picí víčko od termosky, které se kutálí dolů do Chamonix snad ještě dnes (to mi máma dá). Pak až na Refuge Bivouac Vallot bez větší zastávky. Na Vallotu je nám hrozně. Jako všem tady. Sice už svítá a je vidět a kolem jsou panoramata jak krávy, ale my radši zalejzáme do plechový boudy 6x6 metrů. Vevnitř je gumová podlaha, pár stejně zničenejch Frantíku a záchod. Jdu tam a pořádně ho ehm …zeseru. Po cestě sem totiž měl krutý křeče v břiše. Hold sněhová voda a číňandy. Po sundání bundy zjišťujeme, že máme namrzlý mikiny od potu – Gore-tex nestíhá ani ve snu. Pijem čaj, něco jíme, kromě sušeného masa si nic nepamatuju a po půl hoďce vyrážíme dál. Hned za Vallotem to jde do strma. Nejde jít přímo, ale pěkně klikatě. Batohy opět odlehčeny a nesené jen proto, aby nám neprofoukli záda. Samozřejmě jsme navázáni a v ruce máme cepíny. První odpočinek je na hřebínku kolem 4500m, což slavíme sušenou meruňkou (tu jsme pak hodili do čaje a ona se krásně obnovila). Mezitím jsme předběhli asi dva týmy. To je pro nás dobré znamení. Sice jeden doufá, že už to ten druhej vzdá a neustále se ubezpečujeme jestli je nám dobře a všechno ok. Jo vše v pohodě – kecy. Hrůza, čumim metr před sebe a šlapu. Jen občas se kouknu ze svahu dolů nebo na okolní hory. Ze shora sestupují skupinky Čechů a ostatních. Ani se na ně nedívám, jen uhýbám z 40 cm chodníčku. Ale po hodině téhle strasti, možná po dvou není kam jít. To se asi stává často tady nahoře. Mt.Blanc má vrchol jak nějakej podlouhlej kopec. Zkrátka a dobře, vrchol se dá přejít a to že jste nahoře zjistíte až když se otočíte. Výškoměr ukazuje 4802m.n.m. Jsme tedy na vrcholu Mt.Blancu. Nad celou Evropou kolem 10:00. 24.9.08 R.H. a J.W. 4807 m.n.m. ( Díky Nobe žes mě tlačil a šel se mnou) Fotíme za mírného větříku, jenž nám přináší mínus 14 stupňů celsia. Foťáky, baterky, nic nám moc nefunguje, takže se místo vrcholového blaha deptám technikou. Mezi cepíny věšíme Tibetské modlitební vlaječky a dáváme čaj. (kupodivu ani vrcholový panák není). Kolem hory a hory a znatelné zakulacení Země, kdesi v dáli vidím Matterhorn. Pak už ale musíme zase dolů a dolů a dolů. Na vrcholu jsme sice byli asi 20 min. úplně sami, ale teď už potkáváme další skupinky, zadýchaně se šinoucí vzhůru k cíli jenž se dá přejít a pro nějž můžete zemřít. Na Vallotu jsme za chvíli. Aspoň nám to tak připadlo. Balíme si svoje věci a jdeme zas dolů. Je pořád krásně. Na Gouteru jsme po 12:30. Takže podle předpokladu – z Gouteru na Blanc a zpátky to trvá max. 8 hod. Na Gouteru to samé, balení, čajovaní, odpočinek a zas dolů. A na tohle jsme se fakt netěšil a taky je to voprc mazec. Držet se ocelového lana, mít na sobě bágl, potit se na sluníčku a lézt dolů ferratu, kde padaj kameny a kde nás všichni předbíhají. (kluci to museli mít taky pekelný – ráno budíček, něco jako snídaně, všem blbě a tohle dolů hned po ránu. A hlavně oni museli sestoupit až k lanovce do Les Houches. Takže za den sestoupili nějakejch 2000 metrů. Prej se jim po 50 metrech sestupu udělalo dobře.)
No my dva jsme se po asi dvou a půl hodině dostali k našemu stanu u Tete Rousse. Jsme grogy. Vyčerpání extra eňoňuňo. Pijeme vodu co nám tu kluci nechali a balíme stan a odpadky a všechny zbytky z Čech. Nobovi už se moc nechtělo, ale tady zůstat a spát na sněhu v zimě by bylo asi špatný. Navíc se blížila mlha, takže zase scházíme dolů. Po cestě potkáváme nějaký Španěláky nebo co, nemaj sedáky a chtěj vědět jestli je budou potřebovat. Ach jo. Pak ještě několik skupin Frantíků jenž obdivují naše bágly a po dalších dvou hoďkách jsme konečně u bivaku des Rognes v 2768 m.n.m. Uf. Zase rozvařování sněhu a co největší doplňování energie. Nějakej stan co se tu furt válí dáváme do průchodu mezi místnostmi a topíme si ( spíše psychicky) vařičema. Pak kecáme o tom jaký to bylo a zoufáme si jak nás všechno bolí. V noci máme zase príma sny, jaký to už nevim, ale nějak sem se u toho potil. Myslím že to bylo vo ženskejch…konečně.
25.9.08 čtvrtek
Ráno se nějak nesnažíme vstávat moc brzo, takže po zabalení, po snídani odcházíme z chajdy někdy kolem 10:00. Ani dolů moc nespěcháme, je krásně a my si konečně naplno užíváme té krásy kolem s pocitem, že už nic nemusíme. Potkáváme samý Čechy, všichni se stanama a báglama jak my. Všem teda radíme jak to maj udělat a že hlavně na Gouter nemaj nic moc tahat. Pak už jen sestupujeme po trati zubačky, kterou už opravujou dělníci. Když dorážíme k lesu, jsme zcela nadšeni z krásy stromů a té barevnosti všude kolem. Přeci jen 4 dny mezi šutrem a sněhem jsou znát. Pak už jen lanovka dolů do Les Houches a po chvilce chůze po silnici u nás zastavuje LTčko s ostatníma co nám teď gratulujou a hlavně napájej pivem. Jedem hned do krámu utratit nějaký Eura za žrádýlko a chlast. (tolik vody,,tolik jí tu mají) V kempu se rozjíždí kalba. Stavím stan a přebaluju svůj batoh což vypadá jak kdyby v něm měli věci všichni. Za hraní rádia MtBlanc se pěkně upravujeme, vyrábíme disko světla z čelovek a izofolií a spát jdeme až někdy po půlnoci.
26.9.08 pátek
Au. Kocka a hlava bolí. Míchanice piva, kořalky a vína za podpory cigaret mě úplně vyřídila. Snídám opatrně a pomalu energydrink a zbytek bagety. Kolem auta je skládka jak v chánově. Kolem 12:00 jsme však všichni ready a vyrážíme do Německa k Bodensee. Žádný výkony už nikdo podávat nechce jedem se flákat a snad i koupat. Ještě, ale stavíme v Chamonix a děláme velký nákupy dárečků pro své blízké. Nejvíc fičí víno, nálepky a trička. Někteří mají i na dražší věci. Cesta z Chamonix je plná focení krajiny a otáčení se za sebou. Teď by se zas hodilo to turbo. Po několika hoďkách si dáváme oběd na odpočívadle. Co si pamatuju, tak kafe se moc nepovedlo. A pak zas jedem. K Bodensee nám to trvá snad 10 hod. nevede tam totiž dálnice a tak kroutíme serpentiny a mimochodem projíždíme vesnicí jménem Radar. U Bodensee hledáme camp dost dlouho na to, aby všichni byly podrážděný a ponorka tak mohla vyplout napovrch. Nakonec kemp nacházíme, plachtu u auta napínáme, z polívky věštíme a jíme a trochu kalíme, ale spíš spíme.
27.9.08 sobota
Ráno sem totálně bez nálady, ani nevim proč. Balíme si tak abychom mohli vzít bágly a jít každej domů až dojedeme do Prahy. Já, Piggi a Nob a Matouš se koupeme v jezeru, který je dost studený, ale jde to. A pak zas trádá. LTéčko sviští na dálnici. Z Mnichova už je to pak chvilka. Ještě pár hádek o prachy a za Rozvadovem v městečku Bor si dáváme pořádný jídlo a pivo. Vše se udobřuje, vysvětluje a všichni se smějou až do Prahy. V Praze jsme nějak k večeru. Na zejtra plánujeme kalbu a promítačku v Káčku. A…no…to je všechno.
Fotografie ... ZDE
Inu vyrážíme vylézt nejvyšší horu Evropy Mt.Blanc ( no tedy nepočítejme v to Ararat a Elbrus ). Mt.Blanc 4810m.n.m. nebo jen 4808m.n.m. nebo jen 4807m.n.m. Podle toho, podle koho. Podle mého výškoměru 4802m.n.m. Jede nás šest: Já 5(tělo,mysl,ego a emoce Romana Holuba), Martin Muller 2 – Piggi, Zikurat – táta a hasič, Jan Muller 1- Honza – táta a děda - 50 let – tento výstup dostává k narozeninám-poprvé nad 2000m, Matouš 3 – Maturilian- poprvé nad 2500m, Marcel Versigan 4- Máca- se 6 stehy na hlavě – druhý pokus na Blanc, Jan Winter- Honza, No Brain- autoelektrikář a odborník přes Malinu – 5x v Totes Gebirge.
Mezitím se však stalo že jiní dva co měli původně jet s námi nejedou. Radek Zápotocký – Zed – vymknuté rameno z fotbalu, David Haderka – Hadr – koleno rozřízlé motorovou pilou. A k tomu ten Máca co si hlavu roztrhnul lešenářskou trubkou, snad to nejsou špatná znamení.
19.9.08 pátek
Vyrážíme tedy v 18:00 z Barrandova z parkoviště ( dále jen – „P“) pod Merkurem aneb pod zastávkou tramvaje K Barrandovu. Všichni máme úctyhodné bagáže, cca. 40kg na osobu. Jako první usedá za volant Honza M.. Klasická cesta ubíhala klasicky. Pivo, zastávky na chcaní, cíga, hudba, kecy. Praha18:18-Plzeň-Rozvadov 20:15-Norimberk-Mulhouse0:20-Besancon-Lyon-Chamonix. Do Chamonix dorážíme v 7:30 a to především díky tomu že u dodávky – tzv. LTéčka, kterou máme půjčenou nefunguje turbo i když na zadních dveřích je TDI (ale jinak i tak díky mistr Jíša). Někde v Německu byl Nob na WC a velmi ho zaujalo samočisticí otáčecí prkénko.
20.09.08 sobota
Všichni vykuleně pozorujeme okolní hory, probouzíme se a hledáme kemp, zatímco několikrát projíždíme centrum města Chamonix. K tomu zřejmě patří zednářská lóže a hadí muž. Nakonec po nervózním hledání nacházíme ideální kemp Mer de Glace (moře ledu). Ubytování pro nás všechny i s autem, ale bez elektriky je za 42Euro, což je velmi slušné. Je docela zima takhle po ránu takže stavíme rychle stany, menší snídaně a vyrážíme na obhlídku Chamonix. Chamonix je krásné městečko obklopené horami, které nejenže stojí za prohlídnutí, ale především pro horolezce stojí za to zajít si na informační centrum, zvláště pokud potřebujete mapu kompatibilní s GPS, kde se také dozvíte pár důležitých věcí, uvidíte plastiku místních hor a především se nahlásíte horské službě. Tady uklouzneš – kaput, tady špatně šlápneš kaput. Dva lidi minulej týden na vaší cestě – kaput. Pak jsme chvíli (po návštěvě tohoto centra) nemluvili a přemýšleli do čeho jsme to vlezli. Akorát byla sobota a zrovna trh. Všude sejry, víno a tuny klobás. Nakupujme od všeho trochu a obědváme v přívětivé atmosféře horského prostředí v 1050m.n.m. Pak se vracíme do kempu a studujeme mapy, pivo, vercajk, víno, GPS, brka, průvodce, cíga, sami sebe a hajzly. Na závěr dne pořádáme kalbu na utužení kolektivu.
21.9.08 neděle
Vstáváme ráno. Ehm. Tím chci říct, že není ani poledne. Balíme se a jako, že ještě dnes vyrážíme nahoru. Zabalit si však bágly na 5 dní v horách není sranda. Každej toho má trochu víc než si myslel předtím. Nevadí do báglu se to vejít musí, hlavně Nobovi. Kolem poledne po neskutečných přípravách jsme skutečně připraveni a auto naloženo, takže vyrážíme do Les Houches, odkud pojedeme lanovkou (což se nám daří, i když jaksi na dvakrát, neboť Nob s Matoušem vychytávaj telefon na horskou službu).
No lanovka stála pro všechny 77E a vyvezla nás do 1806 m.n.m. asi během 5ti minut. Pak přesedáme na Tramway du Mont Blanc, což je zubačka-vláček jenž nás za 10E na osobu vyváží do 2372 m.n.m. Musím říct, že nám tyhle dva spoje velice usnadnili a zrychlili výstup, a to se štěstím, že ten samý den zubačka jela naposledy v této sezóně. (neuvěřitelný sklon zvládá tento vláček, což si lze představit jedině tak, že i když procházíte vágonem jdete do pěkného kopce). Na konečné se však dlouho nerozhlížíme jako ostatní turisti, nasazujeme na sebe naše „domovy“ 22kg bágly a vyrážíme nahoru k bivaku Baraque Forestiere des Rognes v 2768 m.n.m. Na týhle chajdě jsme s Mácou minulej rok spali tři noci a čekali na přízeň počasí. Letos je nádherně, ovšem taky o 4 měsíce později. Všichni dorážíme do 3 hodin na chajdu a po menším zabivakování se ještě vypravujeme aklimatizovat zhruba do výšky 2960 m.n.n. až tam kam to jde bez maček. Pak zase dolů a klasika: jídlo, sníh, voda, jídlo, povídání si, nově příchozí Frantíci, nově příchozí Poláci, okukovačka zítřejší cesty a údolí Chamonix. Jdeme spát kolem 22:00.
22.9.08 pondělí
Zase budíček a zase ignorace. Teď stejně o nic nejde. V 7:30 natáčím video, zatímco ostatní ještě chrápou, jen Honza moc nespal takže pak spolu čumíme na východ slunce nad Alpama, respektive nad Chamonix. Snídaně a první nechutě do jídla, do pití, do balení a do sraní. Kolem chajdy jsou nalezlý horský kozy, možná snad kamzíci, ale ty malinký jsou hezký. Na cestu vyrážíme zřejmě kolem 10:00 což je celkem gut. Jdeme již předem prozkoumanou cestou ze včera. Nic těžkýho, až na ty batohy. Poprvé nasazujeme mačky, někteří úplně poprvé. No na chatu Refuge de Tete Rousse dorážíme asi za 2,5 hod. což jde. Konečně jí taky aspoň s Mackem vidíme celou. Je poměrně velká a nová, vedle ní je spáleniště což zřejmě bývala bývalá Tete Rousse. Tahle co tu teď stojí stála 1800000 Euro. To je jde ne? V rychlosti zjišťujeme, kde si máme postavit stany. Takové místo je pár metrů nad chatou, kde jsou již připravená místa z kamenných ohrádek. Vše, ale jinak pod sněhem. Stavíme stany a v tu chvíli přicházejí dva Češi, holka a kluk. Dostali se prej dneska jenom na Vallot, což je v 4362 metrech poslední bivak-chata před vrcholem Mt.Blancu. Foukal jim tam prej silnej vítr, takže se na to radši vykašlali. Už si teď nepamatuju jestli spali na Gouteru. Ale prý tady od Tete Rousse se musí vyrážet za tmy, to znamená dřív než začnou tát ledy a v kuloáru začne bejt rušno (pozn. Na tohle jinak všichni kašlou a choděj si tam jak se jim zachce, teplo neteplo, šutr nešutr.). No hned potom co nám mizej z dohledu fotíme nějaký obrázky do katalogu pro časopis extreme-hotguy-bild. Když tu do toho vrtulník. Záchranářskej velkej červenej vrtulník, pár metrů nad náma. Si asi říkaj: „Co je to za hovada polonahatý tady v tý vejšce?“ No jenže pak přistávají asi 100 metrů od našich stanů a vysazujou záchranáře s týpkem co i na tu dálku nevypadá moc v pohodě. Pomalu nám dochází, že to tady není prdel. Vrtulník letí zpátky nahoru na Gouter, Nob se jde zeptat záchranáře jestli je Gouter zejtra otevřenej…zejtra ho zavíraj. Pak zas vrtulník, kterej bravurně přistává na dva metry od záchranáře s obětí zřejmě výškové nemoci. Nabíraj je a šupem dolů. No pěkný. Jako by nestačilo, že už v kempu nám hučeli nad hlavou každou minutu. No nic. Jdeme na pivko na chatu. Za necelý 4E dostáváme naší třetinku a popíjíme na schodech kochajíce se ledovcovým masivem před námi. Pak ještě jedno a že kolem večera pak bylo ještě jedno je snad jasné. Když si, ale v klidu vaříme polívčičky, tak se najednou vynoří četa vojáků v bílejch maskáčích. Kolem 30 legionářů se náhle ubytovává kolem nás. Staví stany, mění bílou za maskáč, dělají si prdel z češtiny (ne ty more a pyčo…uměj) prej je mezi nima nějakej Čech, ale ten se nám po celou dobu vyhýbal. Vojáci i když jdou na chatu, nesou si svou horo výbavu (asi abychom jim to neukradli). No prej jdou zejtra až na vrchol..frajeři a to dneska snad vylezli ze Chamonix. Vyrážej zítra ráno ve dvě. Je večer a nás čeká studená noc na sněhu. Dalo by se říci, že první fakt horská noc ve stanu, pro všechny z nás a nejspíš i pro ty vojáky. Sny, nespaní, převalování, laviny a chrápání. Príma noc.
23.9.2008 úterý
Budík mi zvoní v 2:30. Reagují na něj pouze vojáci a začínají šramotit. Během 40 minut jsou pryč. Pak tak nějak začínáme rozmrzat my. Honza s Matoušem však chrápou a neslyší náš budíček. Balíme co jde ve stanu, jenž má zledovatělou plachtu. Za svitu čelovek je to fakt nářez. Nic nezapomenout, nic zbytečného nebrat. Teď co je co? Po dvou hodinách mrznutí (hlavně nohy), balení a rozbalování, snídaně a zabalení dvou stanů (bereme jen dva…třetí tu zůstane jako sklad) se konečně dáváme do pohybu směrem ke kuloáru, jsou 4:00. Ve stěně pod Goutrem se dávno plazí had vojenských čelovek, jenž je skoro nahoře. Hophop, jsme u kuloáru. Vysílačky a nahodilé sestavení výstupových trojic. Kuloár přebíháme bez problémů. Já, Macek a Honza M. lezem jako první, za námi šlape Piggi, Nob a Matouš. Udivuje mě, že jsem doposud o tomto úseku slyšel tak málo. Myslím, že by nebylo na škodu, kdyby někdo popsal obtížnost tohoto 2-3-4ového lezení po jakési jištěné cestě, jenž by se dala nazvat férovou ferratou. Zkrátka mě zarazilo, že všichni průvodci uvádějí jak je tento úsek snadný a v pohodě. Přitom v téhle výšce (z Tete Rousse 3167 m.n.m. na Gouter je to víc než 500 výškových metrů….) s báglama (my je teda máme přehnaný), ve tmě, s cepínem, to není žádná sranda. Navázání zdržuje, není-li v trojici vůbec nemožné. A přitom jsou některá místa takzvaně dost exponovaná. No prostě, není to vůbec chodička a předem se netěším na sestup. Naše trojka leze extra rychle. V první třetině si dáváme čaj a nucenou sušenku. Po vysílačce komunikujeme s klukama pod námi. Ve druhý třetině opět přestávka, to už máme náskok před klukama víc než 150 vejškovejch metrů. Po vysílačce se dozvídáme, že Matoušovi mrznou prsty na nohou, tak je chvíli rozehřívaj. No a teď…vim prd, jelikož to tady smolim asi měsíc po příjezdu do Prahy, tak si nepamatuju v kolik jsme tam vylezli, ale mám dojem, že kolem 6:45. Kluci dorážej v 7:30. Tak tedy tady nahoře, nejvejš co sem kdy byl, tedy 3817 m.n.m. je nám všem moc fajn. Nevolnost, nehlad, žízeň a totální únava svádící ke spaní. Komunikace vázne. Ostatní horolezci jsou taky pěkně jetý a nikdo tu není v pohodě. Dáváme se dohromady. Venku začíná být krásně, neméně krásné jsou místní toalety. Rozhodujeme se (jak historie ukáže, ne zcela dobře), že se ještě dnes pokusíme vyjít na Mt.Blanc, neb je dobré počasí a zejtra už bejt nemusí. Zase tedy přebalujeme a něco málo tady necháváme. Zase mačky a hůlky, a nově lano na které se v trojici navazujeme. Hned nad chatou potkáváme vyřízený sestupující vojáky, kteří až na tři, vrchol nezdolali, jenom se slušně poblili a snad byli u Vallotu. Jdem dál. Šílenej kopec a Blanc nikde, ve 4000 slavíme úsměvy, čajem a dál. Jsme skoro na vrcholu Dome du Gouter. Odpočíváme. No a nakonec ho vidíme. Mt.Blanc jako nikde jinde. Jsme všichni v 4304 m.n.m. na vrcholu Dome du Gouter. Super výkon (s ohlednutím na naší extremní nálož na zádech). Honza nikdy nebyl na pořádnejch horách a najednou 4.3, Matouš kromě Totes Gebirge to samý. Fakt mooooc pěkný. Je krásně, jen trochu fouká. Jenže my jsme hotový. Je to moc, nikomu se už dál nechce. Fotíme sebe a vše kolem a po půlhodince roztroušeně sestupujeme na chatu Gouter. Jen co dorážíme je mi blbě. Nevím jestli hodím šavli nebo usnu. Ležím na palandě, kde nás všech šest bude spát a pak dalších asi 10 jinejch. Zaplatili jsme si na jednu noc (kolem 40Euro za všechny – máme slevu na Alpinverai). Kluci si dávají omeletu za 13E. Pak jdou všichni spát. Kolem páté odpoledne vstávám a jdu rozvařovat sníh. Voda tu totiž stojí 5E za 1,5 l. Přidává se ke mně Máca a Nob. Takhle rozvařujeme asi 5 litrů. (dost se nám na to hodila lopata, aspoň k něčemu byla). Furt se něčim cpu a kolem osmý jdeme všichni spát. Vydejchanej vzduch navozuje atmosféru šestitisícovky. Humus, ale stany se nám fakt stavět nechtělo, hlavně nebylo moc kde. Taky jsme jediný kdo je sem vytáhnul a tak o nás na chatě kolují historky jak o Yettim. Honza konečně spí a to se pozná, Nobrain – no comment (chrápou oba přímo závodním stylem). V noci se budím a jdu na záchod. Na malou s malym,, hehe ale nezmrz a to je co říct.
24.9.2008 středa
Budíček měl bet dřív, ale je až s ostatníma, kteří mají na 3:00 objednanou snídani. V hlavě mi hučí a bolí, k tomu ucpanej nos a slabost od žaludku. No jak pěkná kocovina. Jdu ven a čumim, bude a je hezky. Předpověď je až do 12:00 dobrá, pak by měla bejt mlha nebo co. Vracím se a budim kluky. Mulleráci jsou tuhý a už včera se rozhodli, že dnes půjdou dolů. Ani teď ráno se na tom nic nemění, Nob se jen ptá: „Jdem? – Nevim – Tak co – Jo dem“. Máca taky zůstává, bolí ho hlava tak, že ani moc nemluví, ale nabízí nám aspoň vodu co včera pracně rozvařil. Pak ještě Matouš zkouší co to jde, aby mohl jít s náma, jenže potom co smrká krev a sám neví, ho tak nějak ignorujeme a snažíme se rychle zabalit na výstup. Je to, ale psycho, někdo mi furt schovává věci, nebo je hledám ostatním a do toho Matouš: „Hele, co myslíš?“ Takže z chaty vylejzáme někdy před 5:00 nebo co, já bez rukavic (teda měl sem lyžařský neohebný) na lezení a v kukle. Ještě je tma, když se dostáváme nad chatu a vidíme jakej maj náskok ostatní horolezci. Začátek je krutej. Nejde se moc rozejít, je zima. První čaj dáváme opět ve čtyřech tisících a přitom ztrácíme picí víčko od termosky, které se kutálí dolů do Chamonix snad ještě dnes (to mi máma dá). Pak až na Refuge Bivouac Vallot bez větší zastávky. Na Vallotu je nám hrozně. Jako všem tady. Sice už svítá a je vidět a kolem jsou panoramata jak krávy, ale my radši zalejzáme do plechový boudy 6x6 metrů. Vevnitř je gumová podlaha, pár stejně zničenejch Frantíku a záchod. Jdu tam a pořádně ho ehm …zeseru. Po cestě sem totiž měl krutý křeče v břiše. Hold sněhová voda a číňandy. Po sundání bundy zjišťujeme, že máme namrzlý mikiny od potu – Gore-tex nestíhá ani ve snu. Pijem čaj, něco jíme, kromě sušeného masa si nic nepamatuju a po půl hoďce vyrážíme dál. Hned za Vallotem to jde do strma. Nejde jít přímo, ale pěkně klikatě. Batohy opět odlehčeny a nesené jen proto, aby nám neprofoukli záda. Samozřejmě jsme navázáni a v ruce máme cepíny. První odpočinek je na hřebínku kolem 4500m, což slavíme sušenou meruňkou (tu jsme pak hodili do čaje a ona se krásně obnovila). Mezitím jsme předběhli asi dva týmy. To je pro nás dobré znamení. Sice jeden doufá, že už to ten druhej vzdá a neustále se ubezpečujeme jestli je nám dobře a všechno ok. Jo vše v pohodě – kecy. Hrůza, čumim metr před sebe a šlapu. Jen občas se kouknu ze svahu dolů nebo na okolní hory. Ze shora sestupují skupinky Čechů a ostatních. Ani se na ně nedívám, jen uhýbám z 40 cm chodníčku. Ale po hodině téhle strasti, možná po dvou není kam jít. To se asi stává často tady nahoře. Mt.Blanc má vrchol jak nějakej podlouhlej kopec. Zkrátka a dobře, vrchol se dá přejít a to že jste nahoře zjistíte až když se otočíte. Výškoměr ukazuje 4802m.n.m. Jsme tedy na vrcholu Mt.Blancu. Nad celou Evropou kolem 10:00. 24.9.08 R.H. a J.W. 4807 m.n.m. ( Díky Nobe žes mě tlačil a šel se mnou) Fotíme za mírného větříku, jenž nám přináší mínus 14 stupňů celsia. Foťáky, baterky, nic nám moc nefunguje, takže se místo vrcholového blaha deptám technikou. Mezi cepíny věšíme Tibetské modlitební vlaječky a dáváme čaj. (kupodivu ani vrcholový panák není). Kolem hory a hory a znatelné zakulacení Země, kdesi v dáli vidím Matterhorn. Pak už ale musíme zase dolů a dolů a dolů. Na vrcholu jsme sice byli asi 20 min. úplně sami, ale teď už potkáváme další skupinky, zadýchaně se šinoucí vzhůru k cíli jenž se dá přejít a pro nějž můžete zemřít. Na Vallotu jsme za chvíli. Aspoň nám to tak připadlo. Balíme si svoje věci a jdeme zas dolů. Je pořád krásně. Na Gouteru jsme po 12:30. Takže podle předpokladu – z Gouteru na Blanc a zpátky to trvá max. 8 hod. Na Gouteru to samé, balení, čajovaní, odpočinek a zas dolů. A na tohle jsme se fakt netěšil a taky je to voprc mazec. Držet se ocelového lana, mít na sobě bágl, potit se na sluníčku a lézt dolů ferratu, kde padaj kameny a kde nás všichni předbíhají. (kluci to museli mít taky pekelný – ráno budíček, něco jako snídaně, všem blbě a tohle dolů hned po ránu. A hlavně oni museli sestoupit až k lanovce do Les Houches. Takže za den sestoupili nějakejch 2000 metrů. Prej se jim po 50 metrech sestupu udělalo dobře.)
No my dva jsme se po asi dvou a půl hodině dostali k našemu stanu u Tete Rousse. Jsme grogy. Vyčerpání extra eňoňuňo. Pijeme vodu co nám tu kluci nechali a balíme stan a odpadky a všechny zbytky z Čech. Nobovi už se moc nechtělo, ale tady zůstat a spát na sněhu v zimě by bylo asi špatný. Navíc se blížila mlha, takže zase scházíme dolů. Po cestě potkáváme nějaký Španěláky nebo co, nemaj sedáky a chtěj vědět jestli je budou potřebovat. Ach jo. Pak ještě několik skupin Frantíků jenž obdivují naše bágly a po dalších dvou hoďkách jsme konečně u bivaku des Rognes v 2768 m.n.m. Uf. Zase rozvařování sněhu a co největší doplňování energie. Nějakej stan co se tu furt válí dáváme do průchodu mezi místnostmi a topíme si ( spíše psychicky) vařičema. Pak kecáme o tom jaký to bylo a zoufáme si jak nás všechno bolí. V noci máme zase príma sny, jaký to už nevim, ale nějak sem se u toho potil. Myslím že to bylo vo ženskejch…konečně.
25.9.08 čtvrtek
Ráno se nějak nesnažíme vstávat moc brzo, takže po zabalení, po snídani odcházíme z chajdy někdy kolem 10:00. Ani dolů moc nespěcháme, je krásně a my si konečně naplno užíváme té krásy kolem s pocitem, že už nic nemusíme. Potkáváme samý Čechy, všichni se stanama a báglama jak my. Všem teda radíme jak to maj udělat a že hlavně na Gouter nemaj nic moc tahat. Pak už jen sestupujeme po trati zubačky, kterou už opravujou dělníci. Když dorážíme k lesu, jsme zcela nadšeni z krásy stromů a té barevnosti všude kolem. Přeci jen 4 dny mezi šutrem a sněhem jsou znát. Pak už jen lanovka dolů do Les Houches a po chvilce chůze po silnici u nás zastavuje LTčko s ostatníma co nám teď gratulujou a hlavně napájej pivem. Jedem hned do krámu utratit nějaký Eura za žrádýlko a chlast. (tolik vody,,tolik jí tu mají) V kempu se rozjíždí kalba. Stavím stan a přebaluju svůj batoh což vypadá jak kdyby v něm měli věci všichni. Za hraní rádia MtBlanc se pěkně upravujeme, vyrábíme disko světla z čelovek a izofolií a spát jdeme až někdy po půlnoci.
26.9.08 pátek
Au. Kocka a hlava bolí. Míchanice piva, kořalky a vína za podpory cigaret mě úplně vyřídila. Snídám opatrně a pomalu energydrink a zbytek bagety. Kolem auta je skládka jak v chánově. Kolem 12:00 jsme však všichni ready a vyrážíme do Německa k Bodensee. Žádný výkony už nikdo podávat nechce jedem se flákat a snad i koupat. Ještě, ale stavíme v Chamonix a děláme velký nákupy dárečků pro své blízké. Nejvíc fičí víno, nálepky a trička. Někteří mají i na dražší věci. Cesta z Chamonix je plná focení krajiny a otáčení se za sebou. Teď by se zas hodilo to turbo. Po několika hoďkách si dáváme oběd na odpočívadle. Co si pamatuju, tak kafe se moc nepovedlo. A pak zas jedem. K Bodensee nám to trvá snad 10 hod. nevede tam totiž dálnice a tak kroutíme serpentiny a mimochodem projíždíme vesnicí jménem Radar. U Bodensee hledáme camp dost dlouho na to, aby všichni byly podrážděný a ponorka tak mohla vyplout napovrch. Nakonec kemp nacházíme, plachtu u auta napínáme, z polívky věštíme a jíme a trochu kalíme, ale spíš spíme.
27.9.08 sobota
Ráno sem totálně bez nálady, ani nevim proč. Balíme si tak abychom mohli vzít bágly a jít každej domů až dojedeme do Prahy. Já, Piggi a Nob a Matouš se koupeme v jezeru, který je dost studený, ale jde to. A pak zas trádá. LTéčko sviští na dálnici. Z Mnichova už je to pak chvilka. Ještě pár hádek o prachy a za Rozvadovem v městečku Bor si dáváme pořádný jídlo a pivo. Vše se udobřuje, vysvětluje a všichni se smějou až do Prahy. V Praze jsme nějak k večeru. Na zejtra plánujeme kalbu a promítačku v Káčku. A…no…to je všechno.
